Můj příběh | Od prvních projevů po špitál

Dnes bych ráda navázala na úvodní článek “Crohn, těší mě!”, kde jsem vás seznámila s Crohnovou nemocí a nastínila v časové souslednosti, jak moje zdravotní problémy postupovaly. Jestli jste ho ještě nečetli, tak to doporučuji napravit předtím, než se pustíte do tohoto. Odkaz je ZDE.

Od prvních projevů po špitál

První příznaky jsem měla podle mě už na jaře 2020, kdy mě poprvé v životě začala pálit žáha po ostřejších jídlech. A to tak, že HODNĚ. V květnu se přidalo občasné, ale u mě také do té doby celkem nezvyklé, nadýmání a nafukování břicha. V druhé polovině června mě břicho začalo bolet. Zatím ne nějak drasticky, ale byl to setrvalý pocit nad pupíkem, který jen během dne měnil intenzitu. V tuto chvíli to bylo horší na pohmat.

Celé léto mě trápila žáha, zácpy, nadýmání a bolest v břiše nabírala na intenzitě, takže už párkrát, klidně ještě během jídla, došlo na pláč. Vzhledem k tomu, že jsem měla po jídle pocit jako bych snědla kamení, vracela se mi žluč do jícnu a bolelo/pálilo mě na hrudi, žila jsem v domnění, že mám problém se žaludkem.

Navštívit svého praktického lékaře s tímto ožehavým tématem jsem se odhodlala až v říjnu, kdy jsem si řekla, že by to utrpení už stačilo. Dostala jsem prášky na žáhu i zácpu a žádanku na SONO celého břicha. Pálení žáhy se podařilo trochu zkrotit, ale po těch druhých lécích mi bylo akorát na omdlení, jinak nezabraly, proto jsem je po pár dnech přestala brát. Asi týden nato (v listopadu) se zácpy otočily do průjmů a tak to zůstalo až do letošního jara, než jsem skončila v nemocnici. Za listopad až prosinec jsem kvůli tomu zhubla 3 kila. V tento moment jsem to ještě brala jako dar, teď už ne. Na SONu mi bylo řečeno, že moje orgány vypadají naprosto v pořádku a já si připadala jako hypochondr.

Další moje kroky vedly na alergologii. Potravinové alergie a intolerance jsou dnes poměrně rozšířené, proto jsem pojala podezření na lepek či laktózu. Intoleranci mi odborně nikdo nezjišťoval, ale alergie se nepotvrdila. Opět jsem se nic nedozvěděla a nikam se neposunula. Do Vánoc jsem ani nic dalšího nestihla a také jsem si je pěkně protrpěla. Poprvé jsem je slavila sama s přítelem a dělala i tradiční svíčkovou a pečenou kachnu se zelím pro návštěvy během svátků, což bylo trochu stresující, ale hlavně to bylo samé tučné, smažené nebo sladké jídlo. Přesně ty věci, které bych neměla vůbec jíst. Bolesti už byly téměř k nevydržení.

Nevím, jak vy, ale já si od roku 2021 hodně slibovala. Doufala jsem, že už bude všechno lepší jak ohledně covidu, tak že i přijdu konečně na to, co mi je, přijmu příslušná opatření a jednou provždy tuhle nepříjemnou kapitolu uzavřu. Pěkně jsem se přepočítala!

Do nového roku jsem vstoupila s nějakou chřipkou/virózou a psychickým vyčerpáním. Sotva jsem se vrátila do práce a získala termín na gastroenterologii, chytla jsem COVID-19 a na vyšetření tedy nemohla jít. Když mi zůstalo pár mírných příznaků, znovu jsem začala pracovat (i když stále z domova) a pro změnu onemocněl přítel. Netuším, jestli jsem nebyla pořádně doléčená a “jen” se mi zhoršil průběh, nebo jsem to od něj chytla znova, každopádně, prošla jsem si očistcem. Horečky, průjmy a občasné zvracení trvalo 3 týdny, během kterých jsem shodila 8 kilo.

K doktorovi jsem se dostavila podvyživená, dehydrovaná, s bolavými klouby a oteklými kotníky. Z krevních testů vyplynulo, že mám (mimo jiné) vysoké CRP a nízké železo. Stále ještě se však nic dalšího nedělo. Prostě jsem se měla vrátit domů a dál odpočívat. Jenže mi od prvního suchého rohlíku, co jsem v sobě po prodělaném covidu udržela, bylo pořád hůř a hůř. Bolest v břiše se stupňovala a vrátily se horečky i průjmy.

Konečně přišel ten kýžený zlomový okamžik, který mě zachránil! Pan doktor mi vystavil žádanku na internu. Když jsem se na to oddělení dovolala a zjistila, že mají nejbližší termín až v srpnu, dopsal mi tam STATIM. To znamená, že daného pacienta musejí vzít přednostně a bez objednání. Ještě, že to existuje!

Pod křídla si mě vzal pan doktor Zejkan (MUDr. RNDr. Ing. Aleksandar Zejkan CSc., internista a kardiolog). Jen co uviděl moje vizáblé ružičky a popsala jsem mu místo, kde mě břicho bolí, pojal vážné podezření na střevní zánět. Ještě ten den jsem šla na další odběry krve a obden později na CT. Absolvovat tato vyšetření pro mě bylo hodně náročné, sotva jsem chodila a ani jsem nebyla schopná vypít ten kontrastní roztok, co se pije před CT. Během těchto dní jsem opět zhubla. Celkově jsem ztratila 13 kilo, byla anemická a podvyživená.

„I když pobyt ve špitále není nic příjemného, jsem vděčná, že jsem se tam dostala.“

Po víkendu, protože CT proběhlo v pátek, jsem šla k panu doktorovi Zejkanovi pro výsledky a ten mě rovnou nasměroval do nemocnice. Směla jsem si jen dojet domů pro věci. I když pobyt ve špitále není nic příjemného, jsem vděčná, že jsem se tam dostala. Bůh ví, jak bych jinak dopadla.

Připadalo mi šílené, že jsem na finální diagnózu čekala skoro rok a že to došlo až do takového stádia, kdy se mi dostalo potřebné pomoci až za pět minut dvanáct. Ale po tom, co za příběhy jsem objevila na internetu, už mi ten rok v porovnání s ostatními nepřipadá jako zas tak dlouhá doba. I když jsem jí vnímala jako nekonečnou…

Při pátrání po dalších příbězích jsem právě zjistila, že toho v češtině moc není. Většina toho byla v angličtině z Ameriky. To mě motivovalo k tomu se o svém problému rozepsat a sdílet ho s vámi. Věřím, že je na druhé straně někdo, komu se to bude hodit. Zjistí, že v tom není sám. Že má někdo podobné obtíže a třeba se mu něco z toho, co budu o životě s tímto onemocněním sdílet, bude hodit do jeho života. Zatím toho nejvíce sdílím tady na blogu a na Instagramu (@bellamoon94). Možná časem přidám další platformu.

Bude jen ku prospěchu všech, kdo se k tomuto článku dostanou, pokud dolů do komentářů nasdílíte svůj příběh, jakými útrapami jste si při diagnostikování Crohna či jiného střevního zánětu prošli, a co naopak vnímáte pozitivně. 🙂

Zatím se mějte famfárově a já se budu těšit u dalšího článku, kde se budu věnovat pobytu v nemocnici a lékům.

Vaše Bella