Life style · story time

Za zrcadlem

Správné vnímání sebe sama je big deal. V průběhu života se to mění – jinak se vnímáme jako malí, v pubertě, po narození dítěte atd. Někdy je to těžší a někdy jsme se sebou spokojeni. Okolnosti mě přiměly nad tímto tématem trochu popřemýšlet.

Dětství je v tomto ohledu asi nejmilosrdnější, i když děti také umí druhému dost slovně ublížit. Ale obecně se dá říct, že jako malí neřešíme, jestli nám z kalhot nepřetejká nějaký ten špíček, jestli máme dostatečně rovné a bílé zuby, jak se umíme/neumíme chovat ve společnosti… Puberta je kapitola sama o sobě – opakem bezstarostného dětství.

Jako spousta dalších mladých slečen, i já jsem měla sama se sebou pár problémů. Mám krepaté vlasy a velký nos. Žádná velká tragédie, ale trvalo mi několik let přijmout se taková, jaká jsem. Vím, že jsem to dlouho hrotila. A to tak, že jsem v podstatě schovávala svůj obličej pod vlasama, snažila se nenatáčet k nikomu z boku. Každý den jsem na to myslela a styděla se. Zpětně bych si dala pár facek za to, jaké hlouposti jsem řešila. Vzhled neurčuje, jak budeme šťastní. I ta největší sexbomba může mít pár komplexů, o kterých nemáme tušení.

O sebelásce už toho bylo řečeno a napsáno až moc. Typickou masáží, abyste se měli bezpodmínečně rádi za všech okolností, vás zatěžovat nebudu. Chci jen předat pár, myslím si, že zajímavých myšlenek a zkušeností. Minimálně posledního půl roku jsem totiž kvůli nemoci strávila více času sledováním své váhy, pozorováním se v zrcadle a vnímáním procesů v mém těle, což jsem dřív nedělala.

Ilustrace – „Za zrcadlem“

Takové tři roky jsem měla sebepřijetí vyřešené, líbila jsem se sama sobě, nos neřešila, byla k sobě milá, dopřávala svému tělu dostatek tekutin, zdravé jídlo a pohyb. Jen jsem si říkala, že by bylo fajn shodit 1, 2 kila. Nic víc. Pak jsem chytila koronavirus, projevila se u mě Crohnova nemoc a během tohoto období se moje vnímání zcela otočilo.

Začalo to tím, že jsem hodně zhubla. Sounds like a dream, ale tak to opravdu jen zní. Není příjemné, když se z vás během krátké doby stane kost a kůže, aniž byste trpěli psychickou poruchou typu anorexie apod. Můžete to v sobě mít vyřešené, jak chcete, ale když vás zasáhne nečekaná událost, hodí vás to zpět na začátek, nebo se to tomu aspoň přiblíží. Připadala jsem si naprosto nechutná a ve stejném duchu jsem k sobě i promlouvala.

Teď přijde ale to zajímavější – zvykla jsem si na to! Přestala jsem se cítit nechutně. Podvědomě jsem extrémní hubenost přijala jako svou novou realitu. Zřejmě stačí cca dva měsíce na to, aby se to najednou zdálo normální. Naopak mě začalo trápit přibírání, které ale bylo po návratu z nemocnice žádoucí. Aktuálně se vidím stejně jako loni, kdy jsem měla asi o 9 kilo víc. Zvláštní, že? Tady je krásně vidět, že

„v zrcadle vidíme to, co nám v hlavě vykreslí náš mozek, ne realitu!“

Špatných pocitů jsem se zbavila jednoduše tím, že jsem se z toho vypsala a řekla jsem si, že se nebudu tak často vážit. A víte co? Opravdu jsem díky tomu šťastnější a víc v klidu. Už k sobě nepromlouvám hnusně. Kdo jiný by na vás měl být víc milý než vy sami?!

Mlha přede mnou, mlha za mnou…

Záměrně jsem tento článek nepojmenovala ”Před zrcadlem”, i když zatím pořád píšu jen o vzhledu. Má to totiž i druhou stránku věci – P R O Z Ř E N Í. Občas si připadám jak Alenka v říši divů, když se setkám s něčím pro mě novým nebo získám jiný úhel pohledu. To přesně se mi stalo během prvních dnů po návratu z nemocnice. Viděla jsem na zastávce strašně hubenou holku a poprvé mi hlavou hned neproblesklo: ”Fuj, další anorektička! To nepochopím!”, ale naopak toto: ”Čímpak si asi chudinka prochází? Je nemocná?”.

Když jsem ležela na příjmu, nějaký chytrák sanitář mě nazval anorektičkou a radil, ať se konečně pořádně najím a všechno bude ok, aniž by o mně cokoliv věděl. To mě naštvalo, ale zároveň mi to otevřelo oči. Uvědomila jsem si totiž, že kdybych se viděla prvně, pomyslela bych si o sobě to samé. Jen bych to teda nikdy nikomu neřekla do očí. Pokud jste na blogu poprvé a netušíte, o čem mluvím, proč jsem byla v nemocnici, TADY najdete vysvětlení.

Zkuste toho druhého hned neodsuzovat. Nemůžete vědět, čím si ten člověk zrovna prochází. Jestli mu tím, co se chystáte říct, akorát víc neublížíte, neprohloubíte jeho problémy. Mnohdy to není vůbec v jeho/její moci s tím něco udělat.

Zakončila bych to ještě přáním, abyste ani na sebe nebyli tak tvrdí a přísní. Přeci jen jsme “jenom lidi”, tak od sebe neočekávejte božské zázraky. Je mi jasné, že teď se to na nás začne valit ze všech stran – “shoďte to cukroví a řízky; zhubněte do plavek; jak se zbavit přebytečných kil; spousta různých předsevzetí…”, ale nenechte se prosím strhnout davem. Hranice mezi zdravým přístupem a posedlostí je sakra tenká!

Podělte se v komentářích, jak toto téma vnímáte vy. Tisíc lidí, tisíc chutí. Ráda si to přečtu a nikoho neodsoudím. Případně můžete napsat soukromou zprávu na IG @bellamoon94 či email na adresu bellamoonyt@gmail.com.

Mějte se famfárově!

Vaše Bella

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.