Když tak nad tím přemýšlím, tak za celých cca tři a půl roku, co jsme s přítelem spolu, jsme strávili v únoru teprve první víkend v zahraničí úplně o samotě, a to v Basileji ve Švýcarsku. Na společné dovolené jsme už samozřejmě několikrát byli, ale jen po České republice. To byly ovšem také skvělé zážitky. Naše vlast skýtá spoustu zajímavých míst, které je možné navštívit. Nemůžu však popřít to vzrušení a adrenalin, jež ve mně kolovaly, když jsem se dozvěděla, že budeme mít změnu.
Měla jsem trochu strach, protože jsem měla letět asi po osmi letech. Člověk se neubrání určité nervozitě. Zapomněla jsem, jaké to je. Čím víc se odlet blížil, tím víc mi bylo špatně. Projížděla jsem internet a hledala informace o tom, co se smí a nesmí brát do letadla, jak velké a těžké zavazadlo… Jelikož si s sebou přítel chtěl vzít fotovýbavu, pokusili jsme se oba sbalit oblečení a hygienické potřeby do jednoho společného příručního zavazadla. Světe, div se, povedlo se nám to! Přítel byl úplně v šoku, že nemám tendenci s sebou táhnout spoustu oblečení a dalších přebytečných serepetiček. Na to mám úplně obyčejné vysvětlení – bála jsem se, aby mi na letišti něco nezabavili, takže jsem si z kosmetiky vzala jen to nejnutnější a pečlivě to zabalila do uzavíratelného sáčku na potraviny. Je mi jasné, že kdybychom jeli autem, bylo by nereálné mít jedno společné zavazadlo.
Už samotná cesta z letiště na hotel byl zážitek. Basilej zřejmě využívá období mimo sezónu k různým opravám a budování. Autobusem z letiště jsme dojeli tam, kam jsme měli, ale poté jsme přesně nevěděli, kam dál. Pokoušela jsem se stáhnout aplikaci, kde byly informace o hotelu a hlavně jeho umístění. To nebylo šťastné rozhodnutí, protože jsem během pár vteřin přišla o 500 Kč kreditu a aplikace se mi stejně nestáhla. Cestou jsme viděli bourání domu a museli se vyhnout ještě několika dalším přestavbám (nezní to jako slibný začátek, že?). Nakonec jsme nějakým způsobem do hotelu trefili a já si hned po přihlášení k WiFi dobila kredit a raději vypnula data.
Letenky jsme dostali k Vánocům a zbytek už byl na nás. Upřímně jsme ani netušili, co tam budeme dělat. Není to místo, které by aspoň jeden z nás toužil navštívit. Ani po check-inu v hotelu jsme nevěděli, co bude dál. Na chvíli jsme si odpočinuli, pokochali se naším ubytováním, osvěžili se jemně perlivou vodou, kterou jsme tam našli, snědli sladkosti na posteli a vyrazili na obhlídku okolí.
náš hotel 🙂
Nějaké tipy, kam jít, jsme měli. Ne, že ne. A ukázaly se jako opravdu dobré. První den jsme po chvíli narazili na botanickou zahradu. Zřejmě patří k nějaké škole. Na oploceném prostranství mají volně přístupné velké skleníky. V otevírací době tam může kdokoliv přijít a zdarma si to tam procházet a fotit jak dlouho chce. Kdybych tam bydlela, tak bych tam chodila relaxovat. V hlavním skleníku měli za vstupem stolečky s židlemi a po skleníku byly rozmístěny lavičky. Vypadalo to tam jako v pralese a i přes několik návštěvníků tam byl krásný klid.
|
|
| měli i skleník jen s kaktusy – to bylo něco pro mě 🙂 p.s. přítel nebyl nadšený |
Abychom nebyli jen mezi květinami – proto jsme tam přeci nejeli – šli jsme se projít po staré části města. Domečky byly všechny okouzlující, ale obchody nebyly úplně z levného kraje, takže jsme se jen dívali do výloh. V Basileji jsou ulice, alespoň v té staré části, převážně z kopce, což byl celkem záhul pro naše věčně rozsezená těla. Co mě ihned zarazilo a upoutalo, bylo to nezvyklé ticho. Většina lidí po městě nejezdila autem, nýbrž na kole. Ani neměli tendenci se v běžném hovoru překřikovat. Vlastně se tam vyskytovaly dva tábory lidí – cyklisti (i měli všude nějaké stojany a speciální zahrádky před domky) a majitelé drahých vozů. Téměř nic mezi tím.
Když jsme si to tam okoukli, byli jsme unavení a hladoví. Pochopitelně by se v takové situaci hodila nějaká dobrá restaurace, kde bychom dobili baterky. Marná sláva, takové se v tomto městě nevedou. Švýcaři zřejmě jenom chlastají a jedí pizzu nebo mexická jídla. 😀 Po úmorném obcházení všech možných restaurací jsme nakonec koupili v Coopu pár dobrůtek na pokoj a dali si večeři v McDonald’s.
Pár dní před odletem zrovna uvedl Apple novou službu Apple Pay – naprostá pecka! První platbu jsem si vyzkoušela právě ve švýcarském Coopu hned v páteční večer. Překvapením pro nás bylo, že bylo v celém obchodě jen několik samoobslužných pokladen a dalo se platit jen kartou. Rozdělili jsme si to tak, že přítel platil ubytování v hotelu a já jídlo a případně vstupné. Na klasické kartě mám nastavené nějaké limity z doby, kdy jsem moc nevěděla, co potřebuji a co ne, a nebyla jsem si právě jistá, jestli mi fungují platby v zahraničí. Služba Apple Pay mě proto zachránila a uklidnila. Už jsem se děsila, že tam budeme muset všechny ty dobrůtky nechat, když jsem se spoléhala na hotovost.
Druhého dne, tedy v sobotu, jsme po vydatné snídani vyrazili na delší výlet. Rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat k vodě a zkusíme dojít až k muzeu, které jsme chtěli navštívit – k Pantheonu.
výhled trochu kazily všudypřítomné jeřáby, ale pořád to byla nádhera
nemůžu si pomoct, ale připadala jsem si jako v trochu jiné a čistší Praze
po pravidelných úsecích byly přes řeku kromě mostů i větší či menší přívozy
nenašli byste dům bez okenic, rolet nebo aspoň žaluzií – a to i na stinných místech
věta tohoto víkendu: „Nechceš se osvěžit?“ – skoro na každém kroku byla nějaká fontánka
nebo pítko, ale na to byla pořád ještě zima
Procházka kolem řeky byla nádherná, i když tam bylo chladno. Fotili jsme skoro na každém kroku, takže jsme tam strávili opravdu hodně času (a energie). Poté nastal ten horší úsek – jít po hlavní, rušné a na automobily „bohaté“ ulici. Bylo to tam i rozkopané (další budování), proto jsme nejdříve bloudili kolem a přemýšleli, jak se vůbec k tomu Pantheonu dostat. Nakonec jsme se tam nějakým způsobem doplazili. Pohled na historické automobily a kočáry nám naštěstí vlil trochu energie do žil. Mohli jsme opět fotografovat. Nejsem žádný umělec, ale přesto to nevzdávám a fotím s radostí. Konec konců.. žádný učený z nebe nespadl. Tady je malá ukázka z tohoto úžasného muzea. No neříkejte, že ta starší auta nemají své kouzlo.. 🙂
Když jsme nafotili, co se dalo, a doba oběda už byla dávno v trapu, teprve jsme se dostali k tomu, že bychom něco už nutně potřebovali sníst. V muzejní restauraci už nevařili, ale pán byl tak hodný, že nám ještě nalil zbylou polévku a donesl studené pití. Samotná myšlenka na cestu zpátky k hotelu byla bolestná a to jsme před sebou ještě měli procházku po zahradách, které jsme našli na mapě Basileje. Tam to bylo také kouzelné. Jen jsem už měla slabou baterii, takže jsem toho tam moc nevyfotila. Alespoň bych to tedy pár slovy shrnula. Zahrady měly velkou rozlohu. Socha dinosaura byla zajímavým překvapením. Nacházely se tam různá pěkná zákoutí, můstky a mola. V zadní části na velkém kusu země pěstovali bylinky, které nádherně voněly už na dálku, a také jsme narazili na výběh s ovcemi a králíky. Je možné, že měli i další zvířata, ale „neprolejzali“ jsme úplně každý kout.
sad s bylinkami při západu slunce
I když držím smutek za naše nohy a záda, když si na ten víkend vzpomenu, nelituji jediného kroku, jediného zážitku. Člověk logicky chce, aby se investovaný čas a peníze vyplatili, proto se snaží stihnout obejít co nejvíce míst. Tím se však dostává do takových krajních situací, díky kterým si zážitky z víkendu zapamatuje. Myslím, že se mi navždy vypálilo do hlavy, jak mě po celém dni bolely nohy, takže jsem ani neprotestovala, že to vezmeme cestou na hotel přes bar. Ačkoliv jsem téměř abstinent a už vůbec se mi nikdy nechce pít na lačný žaludek, velice ochotně jsem do sebe „kopla“ dva drinky. Musím uznat, že se ty asi tři kilometry, co nám ještě zbývaly do hotelu, šly lépe (a veseleji). 😀
ehmm…to jsem já…rozcuchaná a unavená v jednom ze spousty barů v Basileji
V neděli jsme se museli brzo sbalit, odhlásit z hotelu a dorazit na letiště. Na závěr tedy ještě přiložím fotografii z letu. Přeci jen se léto a s tím spojené dovolené, které vás určitě čekají, nezadržitelně blíží. Enjoy it!
Je mi jasné, že jsem si v článku hodně stěžovala na únavu, tak snad vás to moc neobtěžovalo. Když člověk celé dny prosedí u počítače, je to obrovský šok pro organismus být v takovém zápřahu celý víkend (také jsem pak onemocněla a měla v háji záda“).
Lifestylový článek o cestování není zrovna hlavní náplní tohoto blogu. Je to něco jiného, než jste u mě zvyklí, proto budu moc ráda, když mi dáte zpětnou vazbu. Líbí se vám takové články plné fotek z cest? Chcete jich více? Jaký je váš přístup k „rychlopoznávání“ cizích zemí během pár dní? Musím říct, že jsem chytla slinu, tzv. si obula toulavé boty a nechce se mi je sundat. 🙂
Pro dnešek se mějte famfárově! Budu se těšit příště.
Vaše Bella
Radosti A Starosti By Bella 