Na Pinterestu jsem viděla krásné srovnání:
21 – Ty jsi tak mladá!
22 – Ty jsi tak mladá!
23 – Ty jsi tak mladá!
24 – Ty jsi tak mladá!
25 – Jsi vdaná? Co tvoje kariéra? Kdy už budeš mít děti?
Ano, v tuto chvíli, co tento článek čtete, mi je, nebo za pár dní bude, 25 let. To to utíká ten život! Dneska se vrhneme na má očekávání a na to, jaká je ve finále realita.
Ještě asi před dvěma lety jsem měla o „pětadvacítce“ určité bláhové představy. Ty se teď začínají rozplývat, protože minimálně v mém životě není nikdy nic tak, jak si to naplánuji. Někdy je to lepší, někdy horší a někdy to přijde prostě jen trochu později. Člověk se také postupem času mění a s ním i jeho sny a priority.
Očekávání
Moje největší očekávání se týkalo dětí. Je srandovní jak to člověk postupem času mění a je nucen ustupovat. Na to, že chci být máma, jsem začala myslet ve 14, když jsem poprvé dostala menstruaci. Tenkrát mi v tomhle ohledu celkem hrabalo, protože se mi několik let každý měsíc zdálo o tom, že jsem těhotná nebo že už mám malé dítě. Většinou jsem pak byla po probuzení zklamaná, že to není pravda, ale to časem vymizelo, protože by to znamenalo narušení mého života…a také záleželo na tom, jak jsem k tomu dítěti ve snu přišla. Nechtěla bych dítě nějakého násilníka.
Moje představa – a tak je to mimochodem i pro ženu nejzdravější podle vědců – byla, že budu mít děti v rozmezí od 20 do 25 let. Původně jsem chtěla mít 4 děti (celkově, ne v tom časovém rozmezí), pak jsem si říkala, že ty dvě by mohly stačit a mohla bych je v tom období stihnout. Nakonec jsem to stáhla na jedno, který bych chtěla do 25 let, a to druhé později.
Původní studijní plán byl absolvovat střední, žádná vysoká, hezky jít rovnou do práce a mít děti. Později jsem do toho vložila vdát se. Nikdy jsem netoužila po vlastním domku někde na předměstí s bílým plotem, ale chtěla jsem mít nějaký prostorný byt v Praze. V Praze jsem se narodila a chtěla jsem v ní i zůstat. Vůbec jsem nezvažovala jinou variantu. I když je tu spousta zamračenců (většinou v MHD patřím mezi ně.. 😃), tak mám tohle město moc ráda. Neuměla jsem si představit to tady opustit (včetně mé rodiny) a odjet třeba na čtvrt roku někam mimo Českou republiku, nebo se odstěhovat na venkov.
Ještě v těch 14 (možná i později) jsem si myslela, že od 20 už budu ostřílená, sebevědomá a samostatná dospělá ženská, co toho bude hodně znát, bude vědět, co od života chce, bude mít spoustu zkušeností…no prostě skvělá, úžasná, jedinečná! 😃
Realita
No…nestihla jsem ani to jedno dítě. Na jednu stranu mě to štve, na druhou jsem ráda, protože bych ty poslední roky neprožila stejným způsobem a možná ani ne se stejným člověkem po svém boku. Vdaná taky nejsem, a že bych věděla, co se životem? To vůbec. 😃
Místo nástupu do práce hned po střední, jsem nastoupila na vysokou. Během té doby jsem si však stihla vyzkoušet práci v marketingu, v obchodě a v účetním oddělení. Ani jedno mě nenaplňovalo a nenaplňuje na 100 %, proto budu muset zkoušet a hledat dál. Blogování a obecně influencerství by moje požadavky splňovalo, ale na full time bych se tím opravdu neuživila. Potřebovala bych přesně tu různorodost, variabilitu činností, kterou influencerství provází. V tomto případě je to např. vymýšlení, psaní, nahrávání, fotografování, úprava fotek, střih podcastů, aktivita na sociálních sítích atp. No…třeba se jednou něčeho takového dočkám, že bych se blogováním živila nebo našla práci, která by každý den přinášela něco trochu jiného. Jestli o něčem takovém víte, určitě mi dejte vědět v komentářích. Člověk má v hlavě odmalička jen pár základních povolání, pár škatulek a vlastně neví, co vše by se dalo dělat. Zatím ten denní stereotyp budu rozbíjet tímto koníčkem.
Snad už brzy se budu stěhovat pryč z Prahy. Jen tedy malý kousek, ale z bytu přejdu do rodinného domku. Zatím tedy jenom domku a rodinný se z něj snad taky časem stane. Ne, že bych změnila své sny a představy a najednou to viděla jinak, ale beru věci tak, jak mi přicházejí do života. Jsem ráda, že s partnerem budeme mít, kde bydlet. Také jsme mohli skončit někde v garsonce s přemrštěným nájmem, takže v uvozovkách darovanému koni na zub hledět nebudu. Na mém postoji k životu v cizině, byť i krátkodobému, se nic nezměnilo.
Myslím si, že už nikdy v životě neuvidím takový progres ve svém smýšlení jako za posledních 5 let. Člověk si v 18 připadá strašně dospěle, ale takhle zpětně se plácám po čele. Na spoustu věcí jsem dříve neměla svůj vlastní názor a ten si utvořila právě až během posledních pár let. Nedělám rozhodnutí na základě jedné myšlenky, co mi někdo podsune, ale zjišťuji si víc informací a pohledů na věc, než se rozhodnu.
Nevyšlo mi to, jak jsem chtěla, a v tu dobu, kdy jsem chtěla, ale v trochu pozměněné podobě už se to přede mnou začíná rýsovat. Snažím se už nad budoucností zas tak moc nepozastavovat a vychutnávat si spíš přítomný okamžik. Na všechno jednou dojde. Tím spíš, když se k tomu nebudu upínat a nechám tomu volný průběh. Zkuste to také! 🙂
Co vy a vaše očekávání konfrontovaná s realitou? Měli jste nějaká, která vám utkvěla v hlavě? Podělte se s ostatními v komentářích. 🙃👇
To by bylo dnešní trochu filozofické okénko. 🤔😃 Mějte se famfárově!
Vaše Bella
Radosti A Starosti By Bella 