Jedu si v autobuse, v uších mi povídá Verčin podcast Čas kávičky a přemítám o svém životě. Takhle nějak vypadají mé dny v posledních týdnech až měsících. Nutí mě to myslet i na věci, na které bych nejradši zapomněla, ale pomáhá mi to přes ně se přenést a posunout se dál.
Ocitám se opět v situaci, kdy má v mém životě nastat určitý přelom. Změny jsem vždycky snášela špatně. Tento spontánní článek by pravděpodobně měl spíš skončit v mém deníčku než tady, ale nejdřív bych musela vědět, kde ho mám, a hlavně ho mít u sebe.
Poslední zápis je v něm asi z roku 2016. Začala jsem si ho vést na počest stěhování do nového bytu v Modřanech v roce 2015. Já vím…moc dlouho mi to pravidelné sepisování myšlenek nevydrželo. Tenkrát jsem si se svojí mamkou vzala na půl hypotéku, takže konečně mohla získat něco svého a ne jen se někomu podřizovat. To jsem jí moc přála a přeji! Měl to být new beginning, proto si zasloužil svůj nový zápisník. A také to nový začátek byl!
Brzy mě čeká další nový začátek. Mám se znovu stěhovat. Tentokrát už ale opravdu vykročím vstříc životu. Dočkali jsme se. Budeme s přítelem bydlet spolu. Strašně se na to těším! Třeba časem přijde i vlastní rodina. Je to to, v co jsem celou dobu doufala. Přesto mám z toho, pro mě neznámého způsobu života, trochu strach. Jsou to obavy typu „abychom si nezevšedněli“, „abychom si nezačali lézt na nervy“… a věřím, že jsou to iracionální myšlenky, které se nepotvrdí, takže s nimi bojuji.
Aktuálně lítám od jednoho k druhému, od rodiny k příteli a opačně, a začínám mít zmatek v tom, kde jsem vlastně doma. Přistihla jsem se, že slovo doma používám v souvislosti s oběma místy. Vždycky se zarazím a chci se opravit, ale vlastně nevím, čím bych to slůvko nahradila.
Když jsem se sama sebe zeptala na dvě otázky:
„Co si myslím, že je domov?
Co pro mě znamená domov?“,
dostala jsem od sebe dvě různé odpovědi. Ihned na mě z mysli vyskočilo, že je to místo, kde má člověk svoje zázemí, všechny své věci, postel…, ale vzápětí podle mého cítění, že je to místo, kde jsem se svými milovanými, kde se cítím bezpečně.
Není to poprvé, co to vnímám takto, proto mě zaráží, že jsem tu svojí pocitovou definici už nepřevzala jako fakt. V minulosti byly pro mě dvě místa, kde jsem se spíše cítila jako doma, než ve svém skutečném domově. A tím byla mamčina práce (školka) a moje škola – halda „sourozenců“, kteří mě štvali, ale aspoň jsem věděla, co od nich můžu čekat. Doma mezi rodiči vládlo převážně ticho, nebo byl naopak řev a urážení. O to více si dnes vážím svého přítele, že se ke mně chová hezky. Očividně nemusí platit ta povídačka, že si holky hledají někoho, kdo bude jako jejich otec. Good to know!
Nejvíce mě teď vyčerpává to věčné přemisťování. I když u přítele mám základní věci, jako je třeba kartáček na zuby, kartáč na vlasy, voňavku…, tak stejně potřebuji stěhovat z jednoho místa na druhé mimo spodní prádlo i notebook, mikrofon na nahrávání podcastů, diář a čisté oblečení, plus nějakou tu kosmetiku občas. Lehce jsem to nakousla i ve čtvrté epizodě podcastu o cestovní horečce. Často mi není dobře z toho, že něco zapomenu, nebo že předtím, než odjedu, musím ještě něco stihnout.
Tohle přechodné období, které trvá na můj vkus až moc dlouho, se projevuje na mém spánku/nespánku a i na mém blogu a Instagramu. Sotva se to v práci celkem uklidnilo a mohla jsem se do toho obout, tak to nedopadlo tak, jak jsem doufala a v co jsem věřila. Plánovala jsem si vydávat články mnohem častěji a pravidelně, to samé fotky na IG. Teď se mi stává a dost na tom vázne progress, že u sebe nemám zrovna to, co potřebuji. Článek o hydratačních sérech jsem měla rozepsaný asi měsíc, než jsem k němu udělala fotky.
Omlouvám se, že jsem si tady takhle vylila srdíčko a sdílela s vámi svoje starosti a rozčarování. Pozitivní je, že se blýská na lepší časy…že už by to brzy mělo být rozseknuté.
Těším se, až si budu zařizovat svůj pracovní koutek a na veškeré to tzv. „hnízdění“. Určitě bych o tom pak chtěla vydávat články a nějaké postřehy a zkušenosti z této životní etapy shrnout do samostatné epizody podcastu. Sama tyto věci ráda sleduji, proto toužím po tom přispět svou troškou do mlýna.
Doufám, že jsem vás moc neodradila. Zajímalo by mě, jestli jste se někdo ocitl v podobné situaci a i ji cítil podobně. Není nic lepšího, než vědět, že v něčem nejste sami.
Rozloučím se s vámi jako vždy…ať už je den nebo noc.. Mějte se famfárově!
Radosti A Starosti By Bella 